Je neděle sedmnáctého prosince, den D. Budím se o čtvrt na pět s mírnou kocovinou. Potácím se napít a spěchám zpátky do postele. Doufám, že zase usnu, ale podvědomě už vím, že to nepůjde. Začíná mi na plné obrátky pracovat mozek a dodávat seznamy úkolů, které jsme včera nestihli udělat a které je potřeba udělat ještě ráno. Eva spí. Proklínám sám sebe, že nedokážu usnout a pak proklínám ji, že dokáže tak dobře spát, když je toho tolik na práci. Nakonec asi o půl sedmé vstávám. Zapínám ještě naposledy počítač, proletím maily a pak do definitivně odpojuju. Sbohem, internete.
Procházím tmavým bytem, snažím se vyhýbat krabicím a pytlům a horečně přemýšlím, co všechno bylo na seznamech, které mi ještě před chvílí můj mozek dodával. Nakonec upevňuju pračku, balím zbytky elektroniky do bublinkové fólie a snažím se přeuspořádat věci tak, aby stěhováci omylem neodnesli něco, co si chci přestěhovat osobně. Eva vstává a společně hážeme poslední věci do pytlů. Přicházejí první pomocníci. Je za pět minut devět a já si uvědomuju, že jsem nestihl posnídat. To už jsem ale dávno ve vleku událostí. Eva volá, že stěhovací vůz projel kolem a nevrací se. Vybíhám ven a snažím se vůz navigovat, ale on už mezitím našel cestu přes trávu. Vracím se zpátky nahoru a po cestě potkávám zástupy lidí s krabicemi v rukou. Pokouším se udržet přehled v tom, co už je odneseno, ale nedaří se mi to. Zatímco vysvětluju stěhovákům, jak složit sedačku, z mé pečlivě střežené hromádky pro osobní stěhování mizí batoh se dvěma mobily a brašna s nářadím. Objevuju je v autě a vynáším zpátky do bytu, který se mezitím vyprázdnil. Pokouším se nasměrovat lidi do sklepa, ale ten už je prý vyklizený. Nechápu, jak to tak rychle stihli. Zase beru batoh a tašku a snáším je dolů po schodech k zamrzlému autu. Zatímco odškrabávám led, ostatní skládají poslední krabice do stěhováku, který ihned startuje.
Couvám, aby mě nepřeválcoval. Uvědomuju si, že jsme se nedomluvili, kudy pojedeme. Předjíždím kolonu a snažím se vypadat jako ten, který ví, kam jede. Kolona to kupodivu pochopí a drží se za mnou. Dojíždíme k novému bytu a nevěřím svým vlastním očím: stojí tam další stěhovák. Tiše doufám, že náš byt neprodali dvakrát. Ale ne, stěhují se obyvatelé bytu nad námi. Ale aby to nebylo tak růžové, tak ještě nemají zdaleka vystěhováno a výtah je jenom jeden. Takže po schodech. Věci je kam skládat, takže to jde snad ještě rychleji než předtím. Po chvilce se nám podaří ukrást výtah a už ho prakticky nepustíme. Hotovo.
Podívám se na hodinky. Je čtvrt na dvanáct. To jsme se opravdu přestěhovali za dvě a půl hodiny?!Všichni vyčerpaně sedáme na volné kusy nábytku. Eva ohřívá oběd. Rozhlížím se kolem a snažím se představit si, jak se sem ty hromady věcí vejdou. Asi ano, když tu je pokoj navíc. Vstáváme a rozhodujeme se, co dál. Pět ze sedmi přítomných lidí se rozhoduje montovat novou postel v nejmenší místnosti v bytě. Nechávám je v tom a snažím se uspořádat obývák. Postel se opravdu povedla. Obývák taky. Začínám doufat, že se sem vejdeme. Pomocníci odcházejí a my vyrážíme na nákupy. Z původního úmyslu koupit regály, které nutně potřebujeme, nakonec nezbylo nic. Kupujeme aspoň skříňku na hračky a pár věšáků. U východu z Ikey nás zastihuje telefon. Volá babička, že David má 39°C. Eva se mě ptá, jestli chci jet ještě večer za dětmi. Nereaguju. Nakonec usoudíme, že bychom ničemu nepomohli a jedeme domů. Tedy do nového bytu. „První noc v novém bytě“, ozve se náhle Nohavicův hlas z nového CD. Ježíšek letos přišel o týden dřív.